Když číslovka takto utvořená se skloňovala, skloňoval se původně a náležitě jen člen její první, a koncovka -dcěte atd. zůstávala neskloněna. Byl tedy na př. nom. dva-nádcte apostolóv, gen. dvú-nádcte apostolóv, dat. dvěma nádcte apostolóm atd. Časem však děje se tu změna: sklonění vyjadřuje se totiž také na konci celé spřežky – na př. k devatnácte je gen. devieti-nadcti m. devieti-nádcte, ſluh deuiety nadczti Ol. 2. Reg. 2, 30 –, anebo jenom na konci jejím – na př. k dvanácte je gen. dvanácti m. dvú-nácte, do dwanaczty let ML. 42ᵃ atp.
Mohlo by se zdáti, že v těchto výrazích je koncovka utvořena z nadesěti, t. j. že tu v koncovce byl původně lok. desěti a nikoli lok. děsěte. Zdání to bylo by mylné. Doklady s -ti jsou původu pozdějšího, vyskytují se v době starší nad míru zřídka, a vyskytují se z pravidla jen v gen., dat., lok. a instr., nikdy v nom. akk., jsou to tedy novotvary.
Sing. instr. pěťú, desěťú, -iú, -í, jako instr. kosťú atd.; psl. pętьją, desętьją. Na př. mój rod pyetyu pramenóv bude kvísti DalC. 6; pod pyety hřiven Rožmb. 233 a 235; přěd šestí dnóv EvZimn. Rozb. 701, tvój otec zlý leth před šesti též mi činieše Baw. 38, pokáza jemu (anděl Pavlovi) kád ſedmy peczety zapečeťenú ML. 19ᵇ (= sedmí pečetí); ſuoſmy muží Pror. 9 lᵇ; ſpietidſat sě hádati Kat. 88 (= s pětí dsát).
330. Du. nom. akk. pěti, desěti, jako kosti; psl. pęti, desęti. Doklady jsou jen pro desěti ve výraze pro číslo 20. Výraz ten zněl by plně dva-desěti (= duae decades, o mužském dva- v. nahoře) a doklad pro něj máme snad v ABoh., kdež se čte: habuimus devadezeti grivny zelata 35ᵇ; ale bezpečný doklad tento není, poněvadž v ABoh. bývá často -e- nadbytečné psáno, mohlo by tedy býti nadbytečné také v -dezeti m. -dsěti.
V dokladech jiných nalézáme místo plného -desěti všude jen vzniklou z něho zkomoleninu -dcěti, -dcět, -dceti, -dcet, -cet. Povědomí, že druhý člen ve výraze dva-desěti je du. nom. akk., zaniklo; vlastní význam slova -desěti tu zastřen; stránka jeho hlásková propadá změnám mimořádným a rozmanitým, ze substantiva -desěti stává se přípona -dcěti, -dcět atd. Na př. gdyž dwadcziety let minu LMar. 15; dwadcziety let nejmě plodu t. 21; Boleslav kostelóv dwadcziethi postavi DalH. 32; dwadczieczi czizuczow AlxH. 2, 29; dwa dczieti let Ol. 3. Reg. 14, 20; za dwaczeti kop KolČČ. 400ᵇ (1565); łot dwadceti peněz ať płatí Br. Ezech. 45, 12; za dwadceti stříbrných Br. Gen. 37, 28; deset ani dwadcet Br. Num. 11, 19; dwadcet Háj. 43ᵃ; atd., nč. dvadcet a nyní častěji dvacet.
V nář. slovenských jest dvacať Hatt. slc. 99, BartD. 44 (břez.), dvacac t. 42 (hroz.) atd.; -cať z nepřehlasovaného -d(e)sati.
Du.gen. lok. desátú (-atú?), psl. desętu (pro pět není dokladu), podle sklonění souhláskového. Doklady jsou jen pro desátú a jen pro tvar
